Argentinská telenovela, epizoda 5032496

Dlouho to tu nebylo, co? Holt sem píšu, jen když jsem v háji se svým milostným životem. Což momentálně jsem…

Takže… Musím se kouknout, jak jsem vás poinformovala naposledy. Hm, fajn. S basákem chodím. Rozešel se s tamtou dívkou a je se mnou. Jsme docela šťastní…

Tedy… Jo, jsme, jenže… včera se strašlivě opil a zhulil… a řekl mi, že mě miluje. Což je naprosto nádherný, kdyby to neřekl v tom stavu, v jakým byl. Já mu na to neřekla nic…

Nevím, připadá mi moc brzo na takovýhle vyznání… Navíc já neumím vyjadřovat emoce, takže to je taky sranda…

Dneska jsme si samozřejmě už psali, pamatuje si vše… Já též, protože já se prostě nevožírám… Fakt nevím, co s tím…

Neříkám, že jsem nad tím nepřemejšlela, to ne. Už dřív jsem si říkala, že to tím směrem povede… Ale netušila jsem, že to řekne takhle brzo, navíc že to první řekne on… Achjo…

Myslím, že mu to taky povím, ale rozhodně ne v nejbližší době, ať je to blbý, jak chce… Prostě nemůžu… Já nikdy nikomu neřekla “miluju tě”, navíc u nás doma, jakmile projevíš emoce, jsi v hajzlu, protože tady se na to nehraje… Je to debilní, celá tahle situace, já toho kluka prostě zbožňuju a jsem do něj strašně zamilovaná, ale tohle mi připadá jako celkem důležitá věc…

No… budu průběžně informovat, jestli to tady vůbec někdo čte…

Malý lásky jsou lasičky II.

samozřejmě kecám. většinu času je super bejt zamilovaná. a vědět, že ten kluk bydlí deset minut od nás. a že mu stačí napsat a dojde kamkoliv… je to fajn.

Malý lásky jsou lasičky

a já jsem fakt hrozná… randím se zadaným klukem… pusu jsem mu ještě nedala, protože je mi to blbý, když je zadanej… a říkat mu, ať se s ní rozejde, je mi taky blbý… je to demence, je to demence, je to demence… zejtra uplynou dva tejdny od chvíle, kdy jsem mu dala dvoutýdenní ultimátum. Měl se s ní do zítřka rozejít. Neudělal to. Jestli to neudělá ani zejtra… tak asi umřu. Jsem do něj vážně zamilovaná… Je to na hovno.

Tjadadýtjadadá nový kérky!

Mucq! Rovnou dvě! Už mám potetovaný obě ruce a obě nohy. Zbejvaj obě prsa, obě půlky, obě oči, uši, ledviny atd.

Nicméně včera, když jsem čekala ráno na autobus, kterej mě měl odvézt do Znojma (zde - Ondrash!), hádejte, kdo přišel. No ano, jak jinak, basák se svou slečnou. Moje reakce byla (v duchu samozřejmě) “no to si ze mě děláš prdel”. Celou dobu, co jsem čekala na autobus, tam stáli, naštěstí ho asi napadlo, že bude lepší stoupnout si kousek dál. Sranda. No a já měla celou dobu strašnou chuť se začít smát. Nebo brečet. Ale spíš smát. A skončilo to tak, že jsem nasedla do autobusu, nasedla i ta slečna. Dokonce seděla sedačku přede mnou. Fakt sranda k popukání.

Ve Znojmě parádička tetováníčko, nemohla jsem najít vchod do studia, pak mi tetoval obě stehna, takže jsem ležela u výlohy v kalhotkách (každej si mohl prohlídnout můj “krásnej” zadek), stálo mě to minimum a Ondra zažertoval, prej “pozdravuj maminku” (pro vaše pochopení - o fénixovi nevěděla do poslední chvíle, když jsem přišla s malinkatým kroužkem, tak se málem zhrozila. O nožičkách nemá ani ponětí. Stejně už by s nima nic udělat nemohla, tak co).

Praha. No, to byla taky sranda, páč jsem spala u P. A on se opil, že ano, a dost jsem se v tu chvíli začala bát, protože nesnáším opilý lidi. Naštěstí jsem ve chvíli, kdy jsem zalezla do postele, předstírala, že jsem už vážně vytuhla. Usnula jsem až za půl hodiny, ale stejně. 

Ale k samotnýmu koncertu. Za zmínku stojí slečna v proužkovaným tričku, která Michala Motyčku doslova hltala očima. A pak nějaký slečny tam celej koncert (i po něm) řvaly “Boodya!”. Od něj jsme pak dostaly paličky a vyfotily jsme se a vždycky, když šel kolem, jsme na něj začaly řvát “Boodya!”.

Nechť je od nynějška “bůďa!” používáno místo “rockenról!”.